Staré dobré mučení: Vše, co jste chtěli vědět o waterboardingu, ale báli jste se zeptat
Když vás hoši z americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) pozvou na vodní radovánky, raději si to dobře rozmyslete. Výlet do aquaparku s tobogánem by se nejspíš nekonal, protože tahle tajná služba tak interně označuje výslechovou techniku, jinak ve světě známou jako waterboarding. Je to efektivní a brutálně účinný způsob mučení, který má dlouhou a pohnutou historii.
Waterboarding. Fikanost jeho současné podoby tkví v tom, že balancuje na tenké hraně toho, co z definice je a není mučení. Když se podíváte na nešťastníka, který si nějakou tou výslechovou kobkou prošel, o tom že prožil peklo většinou jasno máte. A nemusíte ani vidět jeho rentgenový snímek, abyste viděli podlitiny a polámaná žebra, vytrhané nehty nebo popáleniny po elektrickém proudu. Vodní mučení ale žádné takové stopy nezanechává. Stačí suchý ručník a pár hodin odpočinku, a už je to jen o slovu mučeného proti jeho trýznitelům. „My nic, to samo!“ tu zní uvěřitelněji.
Vždyť je to jen taková hra
Proto si tuhle techniku nejrůznější vyšetřovatelé (a vážně nejen ti z USA) tolik oblíbili. Nezanechává stopy, nejsou důkazy. Teoreticky se dá zařadit jen mezi „působení psychického nepohodlí“, protože při něm vyslýchanému nehrozí přímá fyzická újma. Vtip je v tom, že zrovna o tom mučený nemá zdání a jeho mysl se aktivně, leč neúspěšně, zažívanému hororu brání. Vyslýchaný má totiž velmi konkrétní pocit, že se topí, tone a udusí se. Což nás vede přímo k „procesní metodě“, na které se waterboarding v posledních letech ustálil.
Neplavci se utonutí bojí víc
Ideální je nakloněná rovina lavice nebo desky, na kterou je vyslýchaný upoután. Hlavou dolů. Už to – nemožnost pohybu a překrvení mozku někomu k návalu paniky stačí. Efekt umocní nějaký neprůhledný, nasákavý hadr, přeložený přes obličej. Panika narůstá. A na ten hadr se pak vylévá voda: konví, hadicí, z hrnečku. Je to jedno. Obličej je najednou „ve vodě“. Křičet nemůžete, protože se bojíte utopení, a ze stejného důvodu ani dýchat. To už je důvod pro solidní hysterák. Té vylévané vody nemusí být moc, postačí jeden kýbl na osobu. Protože jak dlouhou se chcete dusit a topit?
Odolat, respektive nepodlehnout této formě mučení, znamená ztrátu vědomí (kvůli nízké hladině kyslíku v krevním oběhu). Což znamená cirka 15 minut odpočinku. A pak se jede znovu. A znovu. Libovolně dlouho. Variací na tenhle základní model je bezpočet, a mají velmi široké uplatnění. Věděli jste o tom, že na světě momentálně existují 4 miliardy lidí, kteří neumí plavat? Těm působí zprostředkovaný efekt topení násobně větší hrůzu. Jo, teroristi z afghánských hor nebo velbloudích polopouští se prostě cachtat neumí. Proto to na ně tak dokonale funguje.
Utopit na lžičce vody
Což vlastně vysvětluje i samotný „objev“ téhle techniky pro výslechovou praxi. Přišli s ní totiž experti španělské inkvizice v 15. století (v době, kdy v Evropě neuměl plavat vlastně nikdo). A tihle pánové v červeném věděli o lidském strachu všechno. Za zajímavost můžeme považovat, že v roce 1805 se katolická církev a její druhý direktorát tohoto výslechového modelu oficiálně zřekl, a označil ho za zbytečně krutý. Což od organizace, která kacíře čistila v plamenech zapálených hranic (a brala to jako přiměřenou záležitost) něco vypovídá.
Používal jej každý, a kdo říká, že ne…
Waterboarding využívali Britové v roce 1879 během zulské války v Africe, Američané během „osvobozující invaze“ na Filipíny v roce 1902 a vzpomněli si na něj i při výsleších partyzánů ve Vietnamu. Používali jej i Japonci za II. světové války, gestapáci vyslýchající členy francouzského odboje a Francouzi potlačující nepokoje v Alžíru. A možná, kdybychom dlouho hledali, najdeme i pár takových zmínek z našich trestaneckých lágrů a u komunistických mlátiček. Protože waterboarding byl pro svou „efektivitu“ oceňován naprosto všude.
Vy mi přijdete trochu jako terorista, ne?
V roce 1929 (a znovu v roce 1949, kdyby to někdo přeslechl) zakázala Ženevská konvence vodní hrátky jako mučení, nazvala je válečným zločinem a zapověděla jejich používání. V pravidelné armádě. Což všichni jistě ukázněně respektují (ha, ha). Ale ve svém principu to neplatí na nevojenské organizace, milice, partyzány, teroristy… takže se směle používá dál.
Protože když jste podezřelí z toho, že jste terorista, můžete být jako terorista také vyslýchán … tuhle legislativní kličku si ve Státech hýčkají. Včetně toho, že na domácím území mučení nepoužívají. Od toho mají Guantanámo, a spoustu „aqualandů“ ve výslechových bunkrech po celém světě. Douška na závěr? V Saudské Arábii se dnes můžete soudně odvolat, když vás takhle u výslechu topí déle jak 2,5 hodiny. To už pak prý je mučení…
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Tajné agentky: děvky ve službách státu nebo neohrožené hrdinky?