Nejhorší generálové II. světové války. Jak to vypadá, když velí někdo, kdo by opravdu neměl

O těch opravdu dobrých se ví. Hledí na nás z pomníků, jsou o nich sepsány tucty knih, jmenují se po nich ulice a nemine jeden den oslav vítězství, aby se nezmínila jejich jména. Slavní generálové II. světové války jsou prostě respektovaná třída. Kdo ale naopak patřil mezi břídily, z jejichž akcí měl prospěch nepřítel?

Nejhorší generálové II. světové války. Na tyhle se nevzpomíná v dobrém

Jestli jsou generálové špatní záleží do jisté míry na subjektivním hodnocení, ale Maxime Weygand by na takovém seznamu chybět neměl. Na postu nejvyššího velitele francouzských ozbrojených sil vystřídal dalšího talenta, Maurice Gamelina. Ten věřil, že pevnostmi Maginotovy linie nepřítel nemůže projít. V zásadě měl pravdu, Němci ji obešli, přes neutrální země, stejně jednoduše jako za I. světové války. No a tehdy byl do velení dosazen Weygand, který měl situaci zvrátit. A co udělal? Následujících 48 hodin, po které by se teoreticky dal zformovat protiútok, strávil debatami se zahraničními politiky. Nechtěl v tom prostě zůstat sám. Po dvou dnech zjistil, že už mu nikdo nepomůže, a že situace s vpádem protivníka se stala prakticky neřešitelnou. Propadl skepsi, poraženectví a politice defétismu. Svou dobrou pověst neexistující obranou prohrál, a místo boje nabídl protivníkovi kapitulaci skoro zadarmo.

Kupředu, zpátky ni krok!

S legendami je potíž: jejich pověst možná nestárne, ale jejich schopnosti se obvykle zakonzervovaly v minulosti. Stejně jako u hrdiny I. světové války a následné té ruské občanské, Semjona Buďonnyje. Co si budeme povídat, v roce 1941 už nebyl čas koní a odvážných manévrů kavalérie. Jenže tohle bylo jediné, čemu kdysi slavný generál rozuměl. Při čistkách se nadšeně zbavil všem moderněji smýšlejících důstojníků, a při německé invazi už mohl jen sledovat, nejhorší porážku v národních dějinách. Za 2 měsíce dokázal mizerným velením pohřbít 700 000 vlastních vojáků, a nechal si rozprášit 43 divizí. Ne, to není óda na pokročilost německé armády, ale žalozpěv jeho schopností. Jediným štěstím bylo, že tu byl ještě dva-tři neschopnější. Třeba polní maršál Grigorij Kulik, jehož jedinou aprobací pro velení byla schopnost požívat vodku po litrech. A vlastně, jediné momenty, kdy se postupovalo, bylo, když nevelel a vyspával kocovinu.

Jeho heslem bylo „medaili nebo vězení“. A protože bylo vězení věčně plné, nechával do vlastních ustupujících vojáků s chutí střílet. Naštěstí byl poměrně brzy převelen k obraně Leningradu, kterou vedl tak zdařile, že město dovedl k tříletému obležení.

Tanky tady mít nechci

Pro tisíce obránců to byla katastrofa, ale aspoň neškodil tolik, jako na „velké“ frontě. Originální byl i Dmitrij Pavlov, který vlastně nikdy moc nevěřil novinkám. Například tankům. A proto se jich s chutí zbavil při obléhání Minsku, kde je namátkou posílal proti kanónům nepřítele. Jeho metodou byl „průzkum bojem“, i když to spíš připomínalo pokus-omyl (nebo spíš omyl-omyl). O jeho velitelských schopnostech nejlépe vypovídá, že z 650 000 mužů přežilo jeho velení jen 150 000, aniž by dosáhl vytyčených cílů.

Němci vedli, než začal velet Hitler

Němcům se musí nechat, že aspoň v počátcích války břídily řídit vojnu nenechali. A věci se citelně začaly kazit až tehdy, kdy se velení chopil inspirací políbený Hitler. Největším německým strašákem je tak Friedrich von Paulus, který se ale do porážky u Stalingradu neuvrtal sám. To Ernst Busch byl jiný kádr. Jeho hlavním kodexem bylo řídit se doslova pokyny Vůdce, což zpravidla znamenalo katastrofu. Na svědomí má kolem 300 000 padlých vojáků armády Střed. Zatímco je nechal umírat, protože mu kníratý šéf zakázal takticky ustupovat, ponechal si v záloze netknuté tankové divize, které by se mu mohly hodit pro nějakou tu ofenzivu. Ta už ale díky jeho velení nikdy nepřišla.

Konstruktér nejhorší britské prohry

Jste obráncem prakticky nedobytné pevnosti, máte víc než dost času si připravit terén i plány pro obranu. Množství vojáků pod vaší kontrolou přečísluje nepřítele v poměru 2:1. Takže co uděláte, když se na vás vrhne protivník? Prostě se po týdnu vzdáte. Přesně tak to udělal Arthur Percival v Singapuru, a zapsal se tak do dějin jako strůjce největší britské porážky vůbec. Do zajetí díky jeho kroku odpochodovalo na 130 000 vojáků. Kdyby věděli, co je ještě v japonských zajateckých táborech čeká, radši by zkusili obranu ve stalingradském stylu a do posledního muže. Válka ale žádné kdyby nezná, dějiny píšou vítězové.

Hvězdy, pruhy, masakr

I Američané se mohou pochlubit slušnou sbírkou exotů, ale nám budou stačit generálové dva. Bill Rupertus, který vedl 1. mariňáckou divizi při útoku na Peleliu. Své muže zbavil zásob, protože očekával rychlou akci. A taky odvolal podporu obrněnců, protože proč taky. Jenže zrovna tady Japonci změnili taktiku boje, a místo bezhlavých sebevražedných útoků si dávali na umírání víc záležet. Mariňáci bojovali 75 dní (se zásobami na 4 dny). Když konečně zvítězili, byla celá divize v tak špatném stavu, že musela být na 6 měsíců kompletně stažena z boje. Zapomenout nesmíme ani na prominentního brigádního generála, Jay W. MacKelvie. Jeho specialitou bylo vyčkávání. Když se na normandské pláži Utah vylodilo dost mužů, MacKelvie čekal, až připlují další. A další. Za pět dní nepostoupil ani o píď a neprovedl jedinou akci, která by stála za řeč. Prostě vyčkával. Velení by zbaven za totální nečinnost po 5 dnech, což je pravděpodobně rekord.

Autor: Radomír Dohnal

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Francouzi vystavěli pomník pro latrínu generála Pattona. Sám slavný vojevůdce se nestačil divit!

Operace Anthropoid: kam atentátníci při seskoku dopadli, kde se skrývali, co selhalo a kdo je zradil