Vražedné rozdíly. Sérioví vrazi si vybírají neznámé oběti, vražedkyně někoho ze známých
Sérioví vrazi potvrzují příměr, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Podobné planetární rozdíly se totiž dají vysledovat mezi sériovými vrahy a vražedkyněmi. Jak upozorňuje aktuální výzkum Pensylvánské státní univerzity, v psychologických profilech zabijáků obou pohlaví lze vyčíst silný vliv evoluce, který formuje rozdílný styl jejich smrtící práce.
Sérioví vrazi jsou vlastně odpovědní jen za zlomek procent veškerých spáchaných vražd. Přesto se jim dostává dost neproporčně velké pozornosti od nejrůznějších zpravodajských a bulvárních médií. Jsou prostě svým morbidním způsobem fascinující. A ženy, sériové vražedkyně? I když jich je jako šafránu, v podstatě promile procent, jejich pochybná sláva se dotýká nebes. Je to taková ta klasická zvrácená senzace. Psychologové na univerzitě v pensylvánském Harrisburgu senzacím nefandí. A právě proto tu přišli na jednu dost zajímavou věc, která by jejich pozornosti unikla, kdyby fenomén sériových vrahů vnímali příliš bombasticky.
Sérioví vrazi mají své metody
Řekněme, že se někde stala vražda. A dost stop z místa činu nebo způsob provedení nasvědčuje, že zločin má souvislost/podobnost s nějakou jinou vraždou. V ten moment kriminální vyšetřovatelé rozjíždí profesní mašinérii na 120 %. Hrozí totiž, že tu někde působí sériový vrah. Jednou z nezbytných věcí, kterou se hned pokouší analyzovat a vytvořit, je profil pravděpodobného pachatele. Což může být slibné vodítko, ale taky dost ošidná cesta. Jak totiž na vzorku 55 sériových vrahů a 55 vražedkyň dokázali psychologové, styl práce mužů a žen se zásadním způsobem liší. Příklad?
Hurá na mamuta!
Muži loví. Vybírají si z davu anonymní oběť, která je nějakým způsobem oslovila, a tu vytrvale „stopují“. Sledují její rutinu často několik dní i týdnů. Poznají její návyky a slabiny, rozvrh, pohyb. Čistě technicky ke své budoucí oběti nemají žádný vztah, vytváří si ho teprve na základě přípravy činu. A ženy, sériové vražedkyně? Ty zase „sbírají“. V zásadě neútočí na neznámé oběti, jejich kořistí jsou lidé, které už víceméně nějakou dobu znají. Pošťák, poslíček s pizzou, řidič taxíků, se kterým pravidelně jezdí, kolega z práce, učitelka ze školky. Někdo, s kým prostě jsou na pravidelné bázi v nějakém méně či více formálním kontaktu.
Tak, jako v pravěku
„Muži byli po tisíce let lovci a ženy sběračky, které se držely blízko táborových ohňů,“ vysvětluje psycholožka Marissa Harrisonová svou teorii. „A tak se zdá, že se tato evoluční zkušenost promítla i do jejich současných návyků.“ Je pravda, že v uspořádání muž/lovec a žena/sběračka jsme jako živočišný druh strávili 95 % naší veškeré lidské existence, což by nějaký vliv jistě mít mohlo. Jenže to zní na první poslech trochu divoce. Praxe je ale přesvědčivější. Stalkování, tedy sledování a stopování oběti bylo charakteristické pro 65,4 % sériových vrahů z řad mužů.
Na lovu vrahů…
Ženy-vražedkyně se jej dopustily jen v 3,6 % případů, a to navíc jen když „lovily“ spolu s mužským partnerem. Statisticky je zhruba 6x větší šance, že sérioví vrazi zaútočí na neznámou, než na jemu známou oběť. U žen, sériových vražedkyň, je poměr prakticky opačný. Cizince nechávají být, věnují svou péči těm, které znají. Psychologická evoluce není nutně vše-určující a zcela deterministická, ale postřeh Harrisonové je dost podstatný. Když budete pátrat po pachateli, budete se většinou snažit najít někoho podezřelého, kdo se takříkajíc plížil ve stopách oběti.
Za vším hledej ženu?
Užitečnou indicií se může stát pasažér auta, který pár dní parkoval před domem oběti a sledoval ji. Někoho, kdo až podezřele nápadně kopíroval denní rutinu oběti, chodil na ta samá místa v podobný čas. Protože ji sledoval a stopoval jako lovec. Což je konvenční přístup k vyšetřování, které povede k výsledku jen za předpokladu, že hledaným vrahem je muž.
Když je ale hledaným sériovým vrahem žena? K žádnému stalkingu nejspíš nikdy nedošlo, vše probíhalo zdánlivě bez mimořádností. Protože sběračka už svou oběť dávno znala, a šla najisto. Vyšetřovatelé tedy nehledají osobu neznámou, ale někoho z bližšího okruhu známých oběti.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: