Svalnaté gladiátory uvidíte jen ve filmu. Skutečné arény patřily oplácaným a tlouštíkům! Jak to?
Na vypracované svalovce raději zapomeňte, každodenní strava dělala z gladiátorů pěkné tlouštíky. Masa bylo pomálu, a většina běžných zápasníků z římských arén se stravovala spíše vegetariánsky. Být při těle jim pomáhalo přežít, a divákům se to líbilo. Gladiátor tak byl spíše oplácaný hromotluk, než vyrýsovaný atlet.
Šampioni, které burácením vítají tisíce diváků v hledištích arén. Nastupují proti sobě s jediným cílem: Přežít! Štít proti kopí, meč proti síti. Zápas obvykle netrvá dlouho. Poražení buď pomalu vykrvácí do písku zápasiště, nebo je císař pokynem palce odsoudí k rychlé smrti. Vítěze čekají nadšené ovace davu, čtvrthodinka slávy. Že to příště mohou být oni, koho odtáhnou zabaleného do pytle, protentokrát neřeší. Život gladiátorů je rychlý a končí krutě. Až potud mají tvůrci hollywoodských trháků, seriálu Spartakus nebo filmu Gladiátor, naprostou pravdu.
Hora prorostlého masa
Filmaři svou fantazií ale hodně přestřelili, když přišlo na dobové zobrazení zápasníků. Žádné vypracované tělo, po kterém hrají pravidelným tréninkem nabušené svaly, byste v pravé římské aréně nejspíš neviděli. Jak tvrdí vídeňští antropologové, fyzický vzhled gladiátorů byl spíš přesně opačný. Hrdinové kolbišť měli svá břicha a hrudníky pokryté spíše pořádnou porcí tuku. Jak to? Jejich strava byla totiž našlapána uhlohydráty, a jen velmi malým množstvím živočišných proteinů. Základem výživy budoucích šampionů byly placky z ječmenné mouky a fazole.
Gladiátor není atlet
„Ano, atleti a profesionální válečníci se v oněch časech skutečně stravovali masem a rybinou ve velkém, ale rozhodně to nebyl případ gladiátorů,“ potvrzuje forenzní expertka Sandra Lösch, která loni prozkoumala „kostní jámu“, tedy hromadný hrob gladiátorů v tureckém Efezu. Zdejší aréna patřila mezi celosvětově vyhlášené, a tak nepřekvapí, že 67 zkoumaných těl bývalých zápasníků se sem dostalo v rozmezí jediné sezóny. Většina z nich pravda nebyla vcelku, některým kostrám chyběly ruce a nohy. „Pořád z nich ale zbývalo dost na to, abychom mohli s pomocí izotopové analýzy zjistit, čím se živili.“
A kdy se přikutálí Spartakus?
Výsledek? Gladiátoři rozhodně nebyli žádní střízlíci, diváci se prostě chtěli dívat na masakr pořádných chlapů. Není divu, že sám historik Plinius hovoří o zápasnících nelichotivě jako o hordearii, tedy „požíračích ječmene“. Nic jiného než luštěniny a obilniny totiž k jídlu obvykle neměli. Kathleen Colemanová, historička soustředící se na výživu, upozorňuje, že dieta gladiátorů nebyla odrazem jejich polo-otrockého stavu nebo chudoby: „Zdaleka ne každý gladiátor byl válečný zajatcem nebo otrokem, byla to naopak velmi úctyhodná a společensky ceněná profese.“
Tuk jako druhé brnění
Vytučnělí gladiátoři si dobrovolně volil vegetariánskou stravu, protože jim údajně pomáhala přežít. Díky silné vrstvě podkožního tuku totiž na sobě měli „druhou zbroj“. A to i v případě, že by do zápasu nastupovali nazí. Kůže obalená pořádnou vrstvou tuku totiž při proseknutí zdaleka tolik nekrvácí. A každý šrám od meče protivníka na těle špekouna zdaleka tolik nebolí, protože nervová zakončení nejsou tolik exponovaná. „Jistě to bylo i divácky vděčné,“ dodává Löschová. „Když proti sobě stáli dva tlustí gladiátoři, cákala z povrchových zranění krev na všechny strany, ale díky své masivní tělesné konstituci byli schopni vydržet mnohem déle.“
Svalovci z obrázků? Je to stejné jako dnes!
Strava gladiátorů se podle archeologů nelišila ve vídeňských gladiátorských školách, Římem proslavené Ludus Magnus nebo v Turecku. „Cesta dobrovolného tukového obalu kolem těla byla prostě pro zápasníky nezbytností,“ uzavírá Löschová. Zbývá jen poslední záhada: jak si tedy vysvětlit, že nejrůznější historické malby a mozaiky vytrvale zachycují gladiátory jako pohledné svalnaté muže?
„Je to prosté. Římané totiž byli v mnoha ohledech stejní jako my,“ říká Colemanová. „Idealizovali si své populární hrdiny stejně, jako my dnes činíme s celebritami pomocí Photoshopu. Všichni antičtí hrdinové jsou pak podle jednoho střihu: překrásní, s perfektním tělem, prostě ideál. A je přitom jedno, jestli jde o mladého atleta nebo věkovitého filozofa.“ Řekové i Římané dodávali svým grafickým zobrazením skutečnosti lichotivější ráz, protože tak své hvězdy vidět chtěli.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Filmaři nám lhali! Tyhle věci lidé rozhodně nedokážou!