Unblack metal, Chiptune, Bubblegum dance a další netradiční hudební žánry, o kterých jste možná ani nevěděli, že existují!
Hudebních žánrů existuje tolik, že se v nich mohou jen těžko orientovat i samotní odborníci. Zatímco některé jsou velmi „profláklé“, o dalších jste možná nikdy neslyšeli. A právě na ty se zaměříme. Víte, jak třeba zní Splittercore?
Unblack metal: Ježíš tě (asi) miluje
Co je black metal, ví dnes pravděpodobně každý. Tvrdá muzika, temnota, misantropie a odpor k náboženství – to vše charakterizuje tuto odnož heavy metalu. Není tedy divu, že jsou texty takových kapel protknuty protikřesťanskými a satanistickými motivy. Málokdo ovšem ví, že existuje i přesně opačná tendence, totiž metalové kapely, jejichž texty se zabývají křesťanskou tématikou. Tomuto stylu se říká unblack metal a má rovněž řadu příznivců. Otázkou ovšem zůstává, zda tato muzika někdy zazní při bohoslužbě v kostele.
https://www.youtube.com/watch?v=-4q9DedzDks
Pirátský metal, jo ho ho!
Heavy metal je vskutku rozmanitým hudebním žánrem. Neřeší se zde přitom pouze náboženská témata, ale některé odnože jsou opravdu neobvyklé. Mezi ně patří i tzv. pirátský metal, u něhož mluví za vše už samotný název, takže ho netřeba sáhodlouze představovat. A ne, nemá nic společného s Českou pirátskou stranou. Mezi nejznámější představitele patří skotská kapela Alestorm, jež bývá nazývána „True Scottish Pirate Metal“. Jen by nás zajímalo, jak se tato a další skupiny staví k „pirátění“ svých skladeb na internetu.
Chiptune aneb návrat do historie videoher
Chiptune, čipová či 8bitová hudba je hudebním stylem, který je vytvářen hudebními čipy starých hracích automatů, počítačů a herních konzolí, a to konkrétně z 80. až z 1. poloviny 90. let. Ačkoli tedy mladým lidem asi nic moc neřekne, pokud jste „pařili“ hry v tomto období, možná vám ukápne slza nostalgie. Hudebníci chiptune přitom nejvíce využívají počítače jako Amiga či Commodore 64, případně konzole NES či Game Boy.
Nintendocore neboli hardcore Mario Bros.
Opět hudební žánr, který vychází ze světa videoher. Tentokrát ovšem propojuje chiptune s moderní rockovou hudbou, konkrétně s punkem a heavy metalem. Výsledek zní poměrně zajímavě a navíc dělá toto spojení z nintendocore žánr, který je přeci jen poslouchatelnější pro širší veřejnost a lze na něj bez větších problémů zapařit.
Bubblegum dance: chcete si připadat jako 10letá školačka?
Taneční pop music má spoustu příznivců i odpůrců. Pokud se vám tento hudební žánr vyloženě hnusí, dále raději nečtěte. Odnož nazývaná bubblegum dance je totiž charakterizována hloupými texty a až nesnesitelně „happy“ muzikou. Na druhou stranu brát tento styl vážně není dobrý nápad. Prostě se musíte smířit s tím, že existuje, a to už nějaký ten pátek. Pamětníci si ostatně jistě vzpomenou na dánskou kapelu Aqua, jejíž hit Barbie Girl přiváděl mnohé k šílenství.
Visual Kei: ach, ti Japonci
Japonsko je známé díky tradiční kultuře, která za mnohé vděčí zen buddhismu. V současné době však existuje i opačná tendence, tedy nikoli buddhistická střídmost, ale nefalšovaný excentrismus. Ten se projevuje i vzhledem hudebníků hlásících se k tzv. Visual Kei. Jejich nalíčení, kostýmy a účesy totiž nelze nazvat jinak než excentrickými. Často je proto problém v jednotlivých kapelách odlišit chlapce od dívek.
Tuvinský hrdelní zpěv aneb zazpívat si dvojhlasně lze i o samotě
Ve 20. století začaly na Západ pronikat rozmanité hudební tradice z celého světa. Zatímco taková hra na australské didgeridoo u nás již poměrně zdomácněla, další styly stále znějí velmi netradičně. Mezi ně patří i tzv. alikvotní či hrdelní zpěv. Ten je znám z různých kultur, nicméně asi nejznámější je styl nazývaný Chöömej, jenž pochází z oblasti Tuvy na jižní Sibiři. Zatímco mnozí z nás nemají příliš dobrý hlas pro zpěv, tuvinští pěvci dokážou zpívat dokonce dvojhlasně, a to díky zesílení alikvotních tónů, jež doprovázejí základní tón. Výsledek pak zní opravdu zajímavě.
Danger music: co to, sakra, je?
V současné hudbě existuje obrovské množství hudebních experimentů, z nichž některé zní velmi zajímavě, zatímco další jsou pro většinu absolutně neposlouchatelné. Do druhé skupiny patří i tzv. danger music. O co se jedná? Jde o hudbu, která se zaměřuje na intenzivní reakci posluchače, u kterého vyvolává nepříjemné pocity nebezpečí. Příjemně se zároveň často necítí ani sám interpret. Sami si koneckonců poslechněte jednoho z nejznámějších představitelů Dicka Higginse…
Splittercore: styl, který „dá“ málokdo
Jestli si u danger music říkali, že se vůbec nejedná o hudbu, schválně, co řeknete na splittercore. Jedná se o jeden ze sub-žánrů stylu zvaného speedcore, což je velmi rychlá a zároveň agresivní elektronická hudba. Líbivé melodie a pomalé tempo byste zde tedy hledali marně. Také přemýšlíte o tom, zda je možné na takovou muziku protančit celou noc? No, asi jen s „dopingem“.
Extratone: rychlejší než nejrychlejší
Další sub-žánr speedcoru se nazývá extratone a vězte, že pokud se vám zdál splittercore příliš rychlý, tento styl nebudete stíhat vůbec. Rychlost jednotlivých skladeb dělá více než 1 000 BPM, tedy 1 000 úderů za minutu! Pro srovnání, tempo většiny techno tracků se pohybuje mezi 140 a 160 BPM. Extratone je tedy několikanásobně rychlejší. A jak že taková hudba zní?
Co vy na to? Znáte ještě nějaké hudební styly, které vás zaujaly?:)
Autor: Petr81
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Telefonní zvuk. Hudba budoucnosti?