Kde jsou hranice vesmíru? Věda to samozřejmě ví…
Pozor, u tohohle tématu musíte zapojit všechny mozkové buňky, abyste nakonec zjistili, že… pravda je vlastně o dost jednodušší, než si člověk myslí.
Zní to možná zvláštně, ale abychom zjistili, kde a jak končí vesmír, musíme se krátce podívat na jeho počátek – k Velkému třesku. Tato „událost“, jejíž název před necelými sedmdesáti lety posměšně použil fyzik Fred Hoyle, nám totiž jasně ukazuje, že tahle otázka je prostým myšlením nevysvětlitelná…
Počátek všeho
Zhruba před 13,8 miliardami let začal existovat vesmír, jak ho známe a chápeme dnes. A to prostřednictvím události zvané Velký třesk. Předtím totiž byl nekonečně hustý a horký, až se s ním něco stalo. Tahle změna, nedefinovatelná a vlastně i neuchopitelná, mohla za začátek procesů, které směřovaly k vytvoření dnešní podoby vesmíru. A jen tak mimochodem se taky od téhle změny, tedy Velkého třesku, začíná mluvit o času a prostoru. Do té doby tyhle fyzikální veličiny, bez nichž si nedokážeme nic představit, prostě neexistovaly. Vesmír byl zároveň nekonečně velký i nekonečně malý a čas neplynul. Zní to absurdně a vlastně se to nedá pochopit, nejsme totiž schopni přemýšlení mimo námi vytvořené kategorie. Jenže právě takový byl vesmír „před“ Velkým třeskem.
Během úplně první sekundy se toho stalo strašně moc, vesmír se nepředstavitelnou rychlostí zvětšoval a ochlazoval, docházelo k interakcím částic a prvním atomům prvků – vodíku a hélia. A tak dále, do vývoje vesmíru se raději nepouštějme, děly se prostě šílené věci, v jejichž důsledky vznikaly galaxie, hvězdy, planety a bum – jsme tady my a dokážeme o tom všem přemýšlet.
Dál a ještě dál
Jenže stejně jako v počátcích vesmíru, k rozpínání dochází i dnes. A to světelnou rychlostí čili nejvyšší možnou rychlostí, jakou naše věda dokáže akceptovat. Nic nemůže cestovat rychleji než světlo, které totiž přenáší jakoukoli informace mezi dvěma body ve vesmíru. A tady se už konečně dostáváme k té pomyslné hranici. Technicky vzato totiž žádná není. Vesmír se neustále rozpíná, a to na úkor onoho „nic“, nedefinovatelné prázdnoty, z níž vznikl a skrz kterou se rozpíná celých těch 13,8 miliard let. Pro naše chápání však určitá hranice přece jen existuje – je jí vzdálenost, ze které jsme ještě schopni přijmout informaci, tedy z níž k nám někdy doletí světlo.
A jsme u oblíbeného chytáku středoškolské fyziky – světelný rok je jednotkou čeho? Nikoli času, nýbrž vzdálenosti; určuje totiž vzdálenost, kterou světlo urazí za jeden rok. A jak daleko jsou nejstarší částice, které můžeme pozorovat? 13,8 miliard let staré fotony k nám mohou letět od počátku univerza, ale vidíme je až teď. A kvůli neustálému rozpínání vesmíru se vzdálenosti vlastně neustále zvětšují, takže tyto nejstarší viditelné částice jsou ještě dál; vědci jejich vzdálenost odhadují na zhruba 46 miliard světelných let. Tak, a to je ta hranice. Představte si 46 miliard světelných let vzdálenou kouli obklopující naši planetu – to je pro nás konec vesmíru. Nikdy se nedozvíme, jestli něco existuje za touto hranicí, ačkoli je to samozřejmě dost dobře možné. Pro nás však jako by nic víc nebylo. Tak se s tím smiřme.
Už jste o konci vesmíru někdy přemýšleli? Dokázali jste tuhle zapeklitou otázku přesvědčivě vyřešit? Podělte se o své teorie do komentářů!
Autor: Rimsy
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT:
Jak funguje čas a světlo? Vidíme vlastně jenom minulost!