Udělají z vás videohry násilníka, závisláka nebo asociála?

Hraní her jako spouštěč násilného chování?

Katastrofické scénáře týkající se videoher jsou staré téměř jako herní průmysl sám. Obavy ostatně existovaly již dříve, a to v souvislosti s násilím ve filmech. Zkrátka a dobře prý uvidíte nějaký krvák či si zahrajete brutální řežbu a následně vyrazíte do ulic si viděné zlo vyzkoušet. Jenže filmy jsou oblíbené desítky let a hrám se věnuje po celém světě čím dál víc lidí. Souběžně s tím se ale nezdá, že by se po ulicích pohybovalo stále více gangů s tričky „CSka“, které se samopaly v ruce tyranizují okolí.

Na druhou stranu existují případy jako např. ten z 20. dubna 1999, kdy jsou hraní her a násilí významně propojeny. Studenti Eris Harris a Dylan Klebold tehdy zastřelili na Littletonské střední škole v Coloradu 13 lidí a následně spáchali sebevraždu. Násilné hry přitom evidentně hráli a bavili je. Někteří odborníci se domnívají, že tito kluci ztratili pojem o realitě a empatii s druhými a tak své „dílo“ brali skutečně jako videohru. Nezamýšleli se nad utrpením svých obětí a pozůstalých.

Jenže jak také vyšlo najevo, byli oba terčem posměchu „úspěšnějších“ (zejména amerických fotbalistů a příznivců tohoto sportu) a vše se navíc stalo v zemi, kde je vlastnění zbraně běžné jako to, že bude mít Čech v lednici vychlazenou „desítku“. Ukázat na poměry v dnešních školách anebo v americké společnosti jako takové se ovšem příliš nenosí, a tak jsou hry snadným terčem. Jenom o nich to ale samozřejmě není, a i když v podobných případech mohou figurovat, rozhodně nejsou na vině samy. To se ostatně týká i další kauzy…

Kauza „Modrá velryba“

Aktuálně hýbe mediálním světem tzv. Modrá velryba, tedy hra, která prý hráče nutí k sebevraždě. Její autor pochází z Ruska, které je dle mnohých zdrojem všeho zla ve světě, což hře rozhodně nepřidává. O co jde? Hráč postupně plní úkoly a v posledním levelu to má skoncovat sám se sebou. I když některé případy sebevražd mladistvých mohou se hrou souviset, nabízí se otázka, jak může podobná zkušenost přesvědčit o ukončení života jedince, který žije spokojený a smysluplný život.

Kdybychom totiž zapátrali v osobním životě těchto lidí, zřejmě by jsme našli mnoho signálů, že nebylo vše ani zdaleka tak, jak má. Pokud by tedy Modrá velryba neexistovala, někteří jedinci by možná sebevraždu nespáchali, ale dál by žili svůj nešťastný život, aniž by se toho kdokoli všímal. Není tedy spíše čas věnovat více pozornosti problémům mladých, čímž nemáme na mysli pouze rodiče, ale společnost jako takovou, než pořádat hony na tuto a další hry?

Závislost na hrách skutečně existuje!

Lze dohledat čísla, že je až 10 % hráčů závislých. To se týká především on-line her, jako je např. World of Warcraft, které jsou v podstatě nekonečné a mají stále nový a nový obsah. Většina lidí hraje tyto hry pro zábavu, a i když jim mohou trochu narušovat život, nijak výrazně do něj nezasahují. Jenže skutečně existují „závisláci“, kteří své hraní nemají pod kontrolou. Pokud se vám totiž zdá reálný svět nudný a navíc jste dle současných měřítek neúspěšní, existují rizika, že se z vás stane „pacient“. Tyto hry totiž mohou kompenzovat frustrace ze skutečnosti. A dostanete-li např. přes hubu, stačí si nabrousit virtuální sekeru a nakopat zadek dalším lidem skrze svou postavu ve hře.

Závislost na hrách se podobá jakékoli jiné závislosti, ať už jde o hazard nebo alkohol. Stejně jako při těchto „záslužných“ činnostech (ale také při sexu, sportu nebo dobrém jídle) se v mozku uvolňuje dopamin. To je chemická látka, která mj. způsobuje vznik příjemných pocitů. A pokud se právě ty v běžném životě nedostavují, je asi jasné, čemu dáte přednost. Nejste-li si jisti, zda se mezi „herní závisláky“ nepočítáte, můžete si udělat jednoduchý test. Stačí odpovědět na pár otázek:

• Myslíte neustále na hraní a téměř nic jiného vás nezajímá?
• Používáte hry k tomu, abyste si kompenzovali frustrace z běžného života?
• Má hraní dopad na váš život, tedy na vaše vztahy, školu či práci?
• Když nehrajete, necítíte se dobře a už se nemůžete dočkat, až hru opět zapnete?
• Jste recidivista, tedy při pokusech přestat či omezit hraní opakovaně selháváte?

Pokud jste na všechny otázky odpověděli „ano“, máte zaděláno na problém a možná byste měli pomalu začít uvažovat o vyhledání pomoci. Někdy totiž může samotné hraní skončit katastrofou…

Případy úmrtí hráčů během „paření“

Hraní her má někdy nejen devastační dopad na život „pařana“, ale dokonce může skončit smrtí. V roce 2005 např. zkolaboval Korejec Seungseob Lee poté, co hrál 50 hodin v kuse hru StarCraft a lékaři v nemocnici ho nedokázali zachránit. V dalších letech pak skonalo z důvodu dlouhého hraní několik Tchajwanců. S nadsázkou by šlo tedy říci, že tito lidé milovali hry až za hrob. O zbytečné smrti nemůže být pochyb. Úplné odtržení od naší, leckdy nudné a šedivé reality tedy není úplně dobré, protože na rozdíl od videoher nemůžeme použít funkce Save, Load nebo New Game, abychom znovu obživli a zkusili to jinak.

Autor: Petr81

Nejnásilnější hry 90. let – co by dnes neprošlo?

Nejlepší videohry všech dob – znáte je?

Další galerie