Kterým kulturním nedorozuměním se vyhnout na cestě kolem světa

Vítací rituály

Již v samotném prvním kontaktu, při vítání, můžete narazit na první kulturní nesrovnalosti, které můžou dopadnout buď vtipně, nebo taky pěkně trapně. Potřásání rukou je obvyklé snad všude, liší se ovšem počtem a délkou potřesení. Některé země pak přidají i jeden, dva nebo tři polibky, takže v extrémech se doopravdy můžete dostat do poměrně trapné situace. Pro Francouze je například potřásaní rukou denně velice četně opakovaným rituálem, ale spolu s Němci potřesou rukou jednou, možná dvakrát. Vedle nich tu potom máme britské pěti-potřesení nebo americké až dokonce sedmi-potřesení. Představte si potom tu trapnou chvíli, když se potká Němec s Američanem, Němec už chce přestat, ale Američanovi to prostě nedá.

Školáci nic nemusí řešit

O polibcích raději ani nemluvě. Skandinávci jsou pro jeden polibek na tvář, Francouzi preferují dva, zatímco Holanďané, Belgičané nebo Arabové mají líbání na tvář opravdu rádi, a tak vás při vítání políbí rovnou natřikrát. Australané, Novozélanďané nebo Američané se tak kolikrát svými evropskými protějšky sráží nosem, protože sami upřednostňují letmé políbení, které se s tím opravdovým skutečně kříží až na ty nosy. Britové pak rovnou radši udělají krok zpátky, protože v jejich nátuře taková zvyklost vážně místo nemá.

Dokud nedojde na polibky

Přikyvování hlavou

V naší zemi se nikdo ani dvakrát nerozmýšlí, když jde o souhlas, a přikývne hlavou. Tak to přece je, a musí to tak zákonitě platit všude – je to logické. Ve většině Evropy, Americe, Indickém subkontinentu nebo jižní Asii tomu tak skutečně i je. Na to si můžeme všichni kývnout. Jsou ale země, dokonce přímo u nás v Evropě, kde přikývnutí hlavou znamená přesný opak našeho významu, a to sice odmítnutí. Ve kterých kulturách by měl tedy každý turista urychleně přepnout, aby se vyhnul nepříjemnému vysvětlování nebo potyčce? Pozor si dejte v Řecku, Íránu, Libanonu, Sýrii, Palestině, Makedonii, Bulharsku, Turecku, Sicílii a Albánii.

Zdvižený palec

„V pořádku.“, „Dobře ty.“, „Jsi jednička.“ – Palec nahoře ve většině světových zemí znamená formu uznání, souhlas nebo obyčejné gesto pro číslici jedna. Jsou ale opět i takové státy, kde i přes rozšíření tohoto významu prostřednictví Facebooku zdviženému palci přisuzují úplně jiné vyjádření. Téměř bychom mohli toto gesto přirovnat k prostředníčku, vedle vulgarity mu ale tamní obyvatelé připisují také sexuální podtext, takže pozor na to. Jedná se znovu o Řecko, tentokrát v doprovodu Sardinie a četných zemí s převážnou většinou muslimského obyvatelstva.

V některých případech se to jinak vyložit nedá

Pokynutí ukazováčkem „Pojď sem.“

Také u tohoto gesta se ve světě můžete setkat s kulturami, pro které neznamená zrovna to, co pro většinu ostatních. Výjimkou je Asie, kde se toto pokynutí používá pouze na psy, a při jednání s lidmi by si to od vás mohli vyložit jako urážku. Kdybyste se pak odvážili tento posunek používat nadále, a došli byste s ním až třeba na Filipíny, mohli byste skončit dokonce i ve vězení.

Pojď… za mříže!

Dotýkat se, nebo nedotýkat?

Rozličné je v různých zemích a kulturách v komunikaci také intenzita doteků. Vedle dodržování obvyklého osobního prostoru, jak je tomu například v Anglii, Německu, Japonsku, Americe, Kanadě, Austrálii, Portugalsku nebo severní Evropě, můžeme narazit na opačný zvyk, kterým je při udržování konverzace také udržování častého tělesného kontaktu. Do toho jsou právě velice nadšení ve Francii nebo Itálii, kde je obvyklé chytání za ruce, poplácání po ramenou nebo v nadšení přidržení za předloktí a další. K těmto dvěma velice nadšeným a temperamentním zemím můžeme řadit také Řecko, Španělsko, Indii, Turecko, střední východ, části Asie, ale i Rusko.

Kapitola Japonsko

Vůbec nejvíc odlišné je v těchto zvycích a gestech císařský ostrovní stát Japonska. V tom je tělesný kontakt považovaný za neslušný, takže jdou ze stolu i obyčejné věci jako potřesení rukou nebo objímání. Japonci se při prvním setkání ukloní, přičemž drobné uklonění znamená právě ten největší respekt. Na druhou stranu ale patří ke kulturám, od kterých zřídkakdy uslyšíte slovo „ne“, kterému se ve svých konverzacích, otázkách a odpovědích snaží co nejvíce vyhýbat. Slovo „ano“ ale u nich zase nemusí nutně znamenat souhlas, což platí také o přikyvování. Tak totiž Japonci pouze vyjadřují to, že vás poslouchají, a udržují tak kontakt a konverzaci. Nutně to ale nemusí znamenat, že s vámi souhlasí. To by až právě dodali například „Ano, souhlasím.“

V Japonsku je to úplně jiné

Vůbec vtipné je ale srovnání Japonska a západní Evropy ohledně toho, co se týče smrkání. My jsme totiž zvyklý používat kapesníky, což má svůj původ v několika posledních stoletích a s nimi spjatým šířením tuberkulózy. Aby se předešlo nákaze, lidé na západě namísto kýchání, plivání a „pouštění soplů bokem“ začali smrkat do kapesníků. Nákaza ale naprosto minula Japonsko, kde Japonci stále ještě bez ostychu frkají a plivou svoje hleny kamkoliv, jen ne do kapesníku. Proto ani neuznávají kapesníček v kapse u saka jako prvek elegance – je to pro ně totéž, jakoby si o ni zastrčili do kapsy kus toaletního papíru. Mnohá setkání a jednání tak můžou ztroskotat jenom na tom, že jejich účastnici na obou stranách budou mít rýmu a neshodnou se na řešení jenom tohoto malého problému.

Setkali jste se už někdy s takovými omyly?

Autor: Jan Marek

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Cestovatelské nechutnosti, se kterými se nejde vyrovnat

5 cestovatelských tipů, jak sehnat nejlepší bydlení na cestách

Další galerie