Finále Hunger Games bylo překvapivé, i kýčovité
Celé epické finále série mělo být prý rozděleno dokonce do pěti dílů, přes táhlost první části máme ale docela štěstí, že tomu tak nebylo, protože i druhá část měla svoje mezery.
Francisovi Lawrencovi se musí nechat jedno, ve finále skutečně dotáhl do konce depresivní prokládání, které se do celého výpravného dobrodružství dostalo na konci druhého dílu, kdy jsme současně naposledy nahlédli do arény smrti. Následovalo až přemrštěně táhlé a deprimované sledování počtu obětí a zvěrstev způsobenými přítomností války mezi revolucí v čele s Coinovou na jedné straně a Panemem se Snowem na trůně na straně druhé. Oba milníky rozpoutaného násilí začali trhat Katniss stále více a více na kusy a to vše dostalo teprve pořádné grády zde, ve velkém finále.
Slabší akce než kdy jindy
Počet obětí roste, Reprodrozd je stále rozpolcenější a Peetova pravá muka teprve dostávají obraz – to vše zaobalené konečně v nějaké akci, která se bohužel nemůže rovnat prvním dvěma dílům. Co ale vedlejší postavy a příběhy, na které současně vábily ukázky před premiérou?
V kolísavé rychlosti spádu konce války se nikomu kromě hlavní dvojice – správně, dvojice a ne trojice, Hurikán tak trochu vypadává ze hry – nedostává tolik času, aby dospěl k nějakému vývoji předtím, než úplně zmizí z dějové linie nebo prostě zemře. Tolik k případu Johanny, Finnicka, Boggse, Prim, Haymitche a dokonce i Snowa, nebo snad Gwendoline Christie, jejíž jméno postavy si snad upřímně nikdo ani nepamatuje. Každý sehrál svoji krátkou roli a pak prostě zemřel nebo se vytratil.
Druhá část je lepší
Pokud ale pominete tyto drobné nedostatky, v druhé části Síly vzdoru se už konečně něco děje. Zničený pohled Jennifer Lawrence putuje z jedné překvapivé situace do druhé, pokud tedy nemáte spoilery z knih. Ohrané promluvy k davům rebelů střídají spíše promyšlené dialogy mezi všemi dlouhodobými i krátkodobými členy speciální jednotky určené k proklamě, i její účel se ale později změní.
Jestliže potom budeme Hunger Games: Sílu vzdoru – 2. část vnímat jako plynoucí celek a nebudeme se zaobírat detaily a kýčovitými momenty, jako byl například Peetův kouzelný přepínač schizofrenie nebo i úplný konec filmu, stojí za to, zajít si na promítání do kina. Překvapí.
Autor: Jan Marek
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Steve Jobs – jablíčkový génius tak trochu jinak