Proklínaní i milovaní diktátoři. Proč nás tak fascinují a nejde se jich zbavit?

Odpověď má více úrovní a zrovna potěšující není. Už proto, že i když se diktátorů štítíme a nechceme je, tak je současně obdivujeme, až milujeme. Divné, že? Vezměte si třeba takového Thomase Klestila. Koho? Chlapíka, který byl po 12 let prezidentem s námi sousedícího Rakouska, a zjevně byl na poměry politiků naprosto normální. Slyšeli jste o něm někdy? Kolik knih a filmových dokumentů se jeho životnímu dílu věnuje? Postavte vedle něj těžké váhy Stalina, Mussoliniho, Hitlera.

Diktátoři jsou zajímaví

O těch se mele pořád. Normální jsou prostě nezajímaví. Diktátoři nás fascinují, protože dělají „něco“. Jasně, většinou to něco jsou války, čistky, hladomory, cenzura… a jsou úplně pošahaní. Ale naprosto se odlišují od slušného průměru. A ta jinakost láká, protože si dovolili něco, co ti normální politici většinou nedělají. Diktátoři jsou radikální, a to se líbí. Protože s radikalismem se obvykle pojí síla, a sílu a moc lidé vždycky obdivují. Už třeba oportunisticky, protože když budou diktátorům přikyvovat, mohou se s nimi na té báječné vlně chvilku vézt.

Jestli něco v receptu na „upeč si vlastního diktátora“ nemůže nějaká surovina chybět, je to strach. To je to úplně základní těsto, hmota, bez které to nejde. Když se lidi bojí – jsou zbídačelí, mají hlad, vypnou jim topení – změní se na vystrašenou masu – hledají svého mesiáše. A diktátor jako zázračný zachránce opravdu působí. Problémy řeší pohotově, bez zbytečných řečí, rychle a jinak, než by dělali ostatní pomalí slušní politici. A protože za nás řeší trable, jsme z něj docela nadšení. Klidně se vzdáme části svých práv, aby nás dostal z trablů.

Aby postavil plot kolem hranic, znárodnil průmysl, zatočil s korupční mafií nebo bezdomovce zavřel do kolonií. A dělá to bez vytáček, bez zbytečných řečí. Proto má zpočátku výsledky a jeví se být nesmírně efektivní. Úspěšné a mocné oceňujeme, takže někoho takového klidně – docela demokraticky a ve volbách – zvolíme do čela země i pro další období.

Vláda na doživotí

Vtip je v tom, že diktátor kolem sebe po celou dobu buduje sféry vlivu – obklopuje se lidmi, kteří se s ním vezou. A postupně mění pravidla ve svůj prospěch. Třeba mění ústavu nebo přepisuje maximální povolenou délku své vlády, počtu funkčních období. Aby mohl zůstat u moci co nejdéle. Ideálně doživotně. Přitom vytrvale podporuje atmosféru strachu.

Vnitřní a vnější nepřátelé a tak podobně. To ospravedlňuje jeho setrvání ve funkci i mimořádné pravomoci. Stanné právo, zrychlené soudy, drakonické tresty pro narušitele, omezení svobod jednotlivce, cenzura. Žádný diktátor se taky dlouho neobejde bez represivního aparátu. Oddané armády, policie a zatraceně rozvětvené tajné služby, udavačů, kteří na všechny dozírají.

Tehdy už situace dospěje do bodu, kdy se diktátora nemůžeme demokraticky zbavit, a jen myšlenka na to, že bychom ho třeba v nějakých nezmanipulovaných volbách – pokud už dávno nebyly zrušeny – nezvolili, se může rovnat rozsudku smrti. Zbavit se diktátora, bez krvavé revoluce, celonárodního povstání nebo atentátu většinou moc nejde. A jen zřídka po něm nastoupí na místo někdo, kdo je normální. Diktatury mají – na rozdíl od diktátorů – docela tuhý kořínek.

Patent na úspěch

Diktátoři rostou ze strachu (a strachem se udržují u moci). Koncentrují u sebe veškerou moc. Nabízí snadná a dost radikální řešení. Slibují lidem bezpečnost, kterou vykupují dozorem, kontrolou. Umí pracovat s masami. Působí zprvu velmi efektivně, jejich absolutní síla láká oportunisty a obdivovatele. A proto – i když se jich na jedné straně štítíme a víme, že z nich smrdí totalita – jsme jimi pořád tak fascinováni.

Diktátoři jsou jako zhoubné viry. A ebola je vždycky zajímavější než rýma. Dokud ji nedostanete.

Autor: Radomír Dohnal

Konspirační teorie o Adolfu Hitlerovi. Co se o něm říká a čemu máme věřit?

Z dětství diktátora Kim Čong Una: Kam chodil do školy a proč byl vybrán k moci před svým starším bratrem

Další galerie