Některé svatební zvyky a tradice mají opravdu nečekaný původ

Svatební sezona je tu, a tak je ten nejvyšší čas, připomenout si některé historické reálie. Pokud byla například svými rodiči vyvolená nevěsta k tomu, aby pojala za muže nějakého pracháče, musel její skutečný milý učinit maximum, aby svatbě zabránil. Ne jako dnes, kdy mu stačí dvě sezóny počkat.

Nebylo také nic neobvyklého, že sňatkem se uzavíralo příměří mezi dvěma znepřátelenými rody. Takže se na jedné slávě sešli lidé, kteří si ještě včera šli do krve po krku. Proto byla svatba krajně riskantním podnikem, co se snadno mohl zvrhnout v krveprolití. Zvlášť když něco nešlo podle plánu. Tehdy také vznikla řádka svatebních tradic, jež dnes bez původního významu nevědomky dodržujeme.

Zahozená kytice šetří penále

Kolikrát za život oblékne žena svatební šaty? V duchu přísné morálky jen jednou jedinkrát za život! Takže už je po obřadu potřebovat nebude. Proto bývalo zvykem, že si vdavekchtivé děvuchy pro štěstí utrhly každá po kousku. Nevěsta byla orvaná jako strašák. Nápad nasytit poptávku a současně uchovat nákladné šaty (které se pak daly obarvením zužitkovat jako smuteční) dal vzniknout házení nazdobené svatební kytice. Která šetřila šatstvo, a pokutu z půjčovny.

Družičky jsou dvojnice

Chcete zabránit tomu, aby dva rody sňatkem posílily? Stačí vyřadit nevěstu, unést ji a zneuctít. Pak už bude k neužitku, a vaši konkurenti se v jeden tým nespojí. Pak už ji nikdo chtít nebude. Jediný kumšt je poznat tu pravou. Jako v pohádce o Zlatovlásce. Družičky byly zdobeny stejně, jako nevěsta, aby jí poskytly fyzické krytí. Dámy, kterým se dopřálo té cti – družička je jen atrapa nevěsty.

Nalevo, tedy blízko k srdci?

Cha! Zvyk, aby nevěsta stála před oltářem po boku nastávajícího po levé straně, vůbec nemá romantický podtext. Ženich potřeboval mít po pravé ruce volno, aby mohl tasit meč – kdyby něco nešlo podle plánu. A to se zhusta dělo. Únosy přímo od oltáře totiž byly zavedenou praxí. Což přímo nahrává tomu, k čemu byl dobrý svědek. Dnes má roli oficiálně-ceremoniální, dřív jako best-man chránil ženicha a nevěstu před atakem. Nezřídka při tom položil vlastní život.

Závoj? Komplikovaně nechutná záležitost

Nevěsta je od přírody nádherná a ve svůj nejslavnější den nejšťastnější na celém světě. Je tak? Ne. Dost často je škaredá jako noc, příliš mladá nebo příliš stará. A ubrečená, protože se vdávat za toho, koho jí nutí, nechce. Proto je tu závoj, tedy spíše závěs. Stírá rysy nevěsty do té míry, že ženich do poslední chvíle neví, do čeho jde (ve středověku nevěstu neměl kdy předem poznat).

Oficiálně závoj uchovává krásu nevěsty, aby jí oslepila ženicha, a on zahořel láskou (až u oltáře). Tkanina má ještě jeden praktický význam. Dříve se totiž sňatek „konzumuje“ hned po obřadu. Zatímco hosté zasednou ke žranici, ženich s nevěstou zamíří na lože. Aby pak manžel zakrváceným závojem doložil před všemi zúčastněnými, že jeho žena byla panna. Ou.

Prstýnky a bílé šaty?

Nápad s tradičně bílým šatem pro nevěstu je tradiční teprve od času britské královny Viktorie. Udala směr módě, protože každá žena zatoužila být aspoň na den jako princezna. Tradice prstýnků je proti tomu prastará: na důkaz vzájemné oddanosti v manželství je nosili už ve starém Egyptě. Šlo o jednoduché kroužky. Prstýnky s drahým kamenem, diamantem, jsou ale skutečně novinkou, starou jen pár desetiletí.

Svatba jako řemen! Sňatek, který ukončil 2. světovou válku

Hrozí vám svatba? Nebuďte suchar a koukejte to tam rozbalit takhle!

Další galerie