Co je to nebeský pohřeb? Když se vám na funus slétnou zdaleka

Existuje duše? A jak je navázána na hmotu lidského těla? Přebývá v srdci, mozku nebo v játrech, je jen vrstvou prchavé energie, neviditelný oblak života? Světová náboženství i rozmanité regionální víry k těmto metafyzickým úvahám nabízí mnohé interpretace. V zásadě se to ale všechno točí kolem otázky, kdy přesně po smrti opustí lidská duše tělo. Protože v návaznosti na zvolenou odpověď obvykle následuje patřičná péče o ostatky zesnulého. Hodí se zmínit, že většina velkých náboženství považuje duši za nehmatatelné pfff, které mizí s posledním vydechnutím. To, co po nebožtíkovi zůstane, fyzická schránka je jen její opuštěné vozidlo.

Zůstala duše uvnitř těla nebožtíka?

Proto taky ty řeči „quia pulvis es et in pulverem reverteris“, tedy prach jsi a v prach se obrátíš. Tělo, vnější obal duše, můžeme klidně pohřbít do země nebo spálit, protože už je tak nějak prázdné. Faraoni v Egyptě zase věřili tomu, že když budou do zásvětí cestovat první třídou, dostanou na druhé straně fungl nové tělo. Ale potřebují do něj své původní díly. Proto ta dřina s mumifikací. Jsou tu také různé animistické směry, věřící v duchy. V to, že zesnulý a jeho duše tak úplně někam neodletěly, ale pořád tu okolo jsou. A nakonec je tu i specifický vzdušný-nebeský pohřeb, kdysi typický pro některé severoamerické indiánské kmeny, Kavkaz a Abcházii, a dodnes praktikovaný na náhorních planinách Tibetu.

Když je zem na kopání jámy tvrdá

Idea je taková, že efemérní duše by ráda zmizela, ale je pořád svázána s tělem. A je třeba ji nějak povznést k nebesům. Jak? Vystavíte tělo zesnulého živlům, čerstvému povětří a hlavně – mrchožroutům. Ideálně dravým ptákům, protože jejich šikovné zahnuté zobáčky se postarají o naporcování zesnulého, otevření jeho schránky (aby duše mohla ufouknout ven), případně ji sami silou svých křídel přiblíží na půl cesty k horizontu nebe. Je to chytré a praktické. Za zmínku přitom stojí, že tenhle pohřební ritus se zpravidla ujal tam, kde je země příliš skalnatá a kamenitá na kopání hrobů, a je nedostatek dřeva na otop i stavbu pohřebních hranic.

Nebeský pohřeb je přitom nejen ukázkou ekologické recyklace, štědrosti zesnulého dárce a koloběhu života. Nebožtík se skrze své pojídače stává součástí přírody. S nějakou romantikou ale opatrně. Obvykle po několikadenním loučení pozůstalých s tělem je nebožtík připraven na let do nebe tím, že je předem naporcován. Případně je ostrým nožem kartika nařezána většina jeho šlach, aby maso šlo ptáčkům dobře od kosti. Tělo v podobě součástek je pak usazeno/položeno na vyvýšené posvátné místo, skalní plošinu nebo pokroucený letitý strom, prostě na krmítko, kde je ponecháno supům napospas. Svačina může trvat hodiny, dny i týdny, záleží na tom, kolik se slétne hladových strávníků. Na konci už ale z těla nezůstalo nic, co by mohlo poutat lidskou duši. Ta nejspíš odletěla někam ke svému znovuzrození. Pokud se ptáci neobjeví, je to hodně špatné znamení.

Špatné znamení pro Tibet

Čína, která se 21. října 1950 zabydlela v Tibetu stejně neodbytně jako Rusové na Krymu, se od té doby snaží o podvolení Tibeťanů a dekonstrukci jejich myšlení i tradic. Patří k tomu i zákaz starých pohřebních zvyků. Místo toho se tu teď razí „modernější“ kremace v plynové peci. Což je jeden z důvodů, proč tu supové himálajští nemají do čeho klovnout, a proč jich ubývá. Narušení průběhu nebeských pohřbů tak dopadá nejen na duše Tibeťanů, ale i na jejich sepjetí s přírodou.

TOP vtpné hlášky z pohřebních síní a krematoria

Nepřístojnosti nebožtíků: čím umí lidské tělo po smrti překvapit?

Další galerie