Sám sobě chirurgem. Močové kameny, slepé střevo, císařský řez a další neuvěřitelné operace, které si pacienti provedli sami na sobě!

Když je strach z doktora silnější než bolest

Hlasitým slovům, která bychom v roce 1651 slyšeli z kovárny Holanďana Jana de Doota bychom nemuseli doslovně rozumět, a přesto bychom pochopili, že nadává. Proč? Trápí ho úporná bolest, způsobená močovými kameny. Není to poprvé: má za sebou už dva takové zákroky, a po zkušenosti s místními felčary je odhodlaný je tentokrát nevolat. Prostě si pomůže sám. Ženu pošle na trh, a zavolá svého bratra. Po následující drastické chvíle se stane jeho asistentem. De Doot si s pomocí kuchyňského nože prořeže cestu do vlastního močového měchýře, a pak s krajním vypětím sil začne lovit tvrdý předmět uvnitř. Bolest je to omračující, ale vytrvá. Na svůj kámen může být právem hrdý. Je velký jako kachní vejce. Když jej konečně vykuchá ven, zmůže se jen na: „Teď už můžeš pro doktora, potřebuju zašít.“ Operaci přežije, a jeho kámen je dodnes vystaven v Laboratoři patologie v Leidenu.

Doktor Kane narkóze nefandí…

Evan O’Neill Kane je legendou americké chirurgie, i když to byl jistě pořádný podivín. Snad za to může jeho specializace. Věnoval se totiž železničním nehodám, což někdy byla opravdu nehezká řezničina. Pacienty přitom často nechává při plném vědomí, celková narkóza by je prý mohla v jejich stavu zabít. Jinak lidem navracel život jako naprostý profesionál, jen s jednou zvláštností: podepisoval se skalpelem na těla pacientů. Pěkně čárka-tečka-čárka, a písmeno K je na místě. V sedmdesáti letech má podstoupit operaci slepého střeva, ale kolega se mu někam zatoulal. Nechce na něj čekat, a tak se svépomocí pustí do práce. Kane neztratí ledový klid ani ve chvíli, kdy mu z otevřené rány začnou lézt vlastní střeva ven. Hezky je šoupne zpátky. Během zákroku je sice obestoupen personálem vlastní nemocnice, ale nikdo se nezmůže na slovo. Jen jedno je nejisté: podepsal se doktor Kane i na vlastní tělo?

Zánět slepého střeva v antarktické pustině

V roce 1961 má za sebou Leonid Rogozov pár semestrů medicíny na Moskevské univerzitě, ale teorie ho moc nebere. Je totiž dobrodružnějšího založení a proto se jako lékař-asistent přihlásí na sovětskou polární stanici. To ještě netuší, že první operaci tu bude muset provést sám na sobě. Jednoho mrazivého antarktického rána se probudí s bolestí v podbřišku, a rychle pochopí, že se tím o slovo hlásí jeho zanícené slepé střevo. Letadla kvůli sněhové vánici nelétají, a do nejbližší nemocnice jsou to tisíce kilometrů. Rovnice je položená jednoduše: Smrt nebo život? Rogozov se s řešením dlouho nerozpakuje. S pomocí kolegů, kteří mu přidržují zrcátko, se hned pustí do práce. Rozřízne si skalpelem břicho, zanícený orgán vyjme a zvládne se i zašít. Bez umrtvení, aby náhodou neztratil vědomí. Za tři dny po zákroku je prý zdravý jako rybička.

V Mexiku rodit nechcete

Slunné Mexiko oplývá spoustou kladů, ale kvalitní lékařská péče mezi ně zrovna nepatří. Toho si byla dobře vědoma Inés Ramirez-Perezová, když ji během březnové noci roku 2000 vzbudila důvěrně známá bolest. Byla v pokročilém stupni těhotenství, dítě se dralo na svět. Jenže do porodnice bylo daleko, a Inés nechtěla, aby dlouhé čekání na pomoc skončilo smrtí novorozence, jako posledně. A proto se rozhodla, že si císařský řez provede sama. Nástroj? Nůž s patnácticentimetrovou čepelí. Desinfekce a narkóza? Tři panáky tequilly. Nic víc, nic míň. Čtvrtmetrový řez svým podbřiškem zvládla elegantně, stejně jako odsouvání vlastních orgánů stranou. Dítě přišlo na svět v pořádku, jenže co dál? Bratranec ji i s čerstvým potomkem odvezl do hodinu vzdálené kliniky, kde je nepřijali. A tak jeli další dvě hodiny do nemocnice, kde už se péče dočkali.

Autor: Radomír Dohnal

Poznáte šílence? Tady je 10 profesí s největším možným výskytem psychopatů. Víte, s kým pracujete?

Jak funguje lidská paměť. Můžeme se na ni spolehnout? Je její kapacita neomezená?

Další galerie