Proč se v lidech probouzí touha zabíjet? Zjistili jsme fakta!

Nespočet hodin, kolik naše generace strávili učením, zkoumáním a tvořením, proměnili nejenom naše vlastní vědomí, kulturu a umění, ale také samotný povrch světa. Probádali jsme nejvyšší hory, nejhlubší oceány, dostali jsme se na měsíc i naši sousední planetu. Přesto proti sobě vedeme války, ve kterých se vojáci vzájemně zabijí po tisících, vedle kteréhož jevu může působit vrah na náměstí s několika málo zabitými lidmi skoro až opomenutelně, stále ale vyzdvihuje nepopiratelný fakt o lidské rase. Skrytou touhu po násilí a vraždě v sobě strádá málokdo.

Stále to v nás je

Z výčtu velkolepých věcí, kterých jsme dosáhli, a způsobu, jakým jsme jich dosáhli, se může zdát, že nás ve všech našich rozhodnutí motivuje právě rozum, který nás současně odlišuje od zvířat. Vůbec tomu ale tak není. Podstatnou část našich rozhodnutí ovlivňují emoce a instinkty, kterým se o krok blíže vracíme k našim předkům opům. Se samotným rozumem bychom byli schopní vymyslet vhodné řešení mnohých otázek a problému, ale bez emocí bychom zase měli velké potíže s jejich uplatněním, jakým specifickým směrem se ubírat. Bohužel emoce a instinkty jsou právě tím, co v nás probouzí motiv zabíjet.

Ještěří mozek: instinkt, savčí mozek: emoce, neokortex: rozum

Co k tomu vedlo

Nemusíme se vracet ani tak dalece v historii k našim šimpanzím předkům, abychom konkrétně vyzdvihli teorii mnohých vědců o tom, proč se vzájemně zabíjíme. Začít můžeme až od pravěkých lidí, kteří se ve svých společenstvích řídili pravidlem „přežije nejsilnější“. Jakmile chtěl někdo něco, co měl někdo jiný, nebo chtěl ochránit sebe nebo sobě blízkého, nejsnadnějšího cestou k dosažení tohoto cíle bylo toho druhého zabít. V průběhu naší evoluce tak vlastně takto mizely z našich rodokmenů slabé články a zůstávaly ty, které prostě odstranily ostatní.

Bývalo to tak, zabij, nebo buď zabit

Anebo to bylo jinak?

Jiné teorie jsou zase toho názoru, že lidský mozek je daleko přizpůsobivější a vyvíjí se rychleji, než evoluce druhů stíhá postupovat. Proto se stáváme adaptibilnějšími na své prostředí, ať už se jedná o společnost nebo politiku. Proto je také povaha každého člověka a společnosti jiná v odlišných kulturách, které svými společenskými pravidly a politikou mění mentalitu svých vlastních členů. I tak se ale vraždíme. Kde jde tedy pravda? V kombinaci obou teorií.

Ve vývoji člověka své předky nezapřeme

Je to v rozhodnutí, které spočívá v emocích

Lidé se skutečně vyvinuli a přizpůsobili svému prostředí, etickým pravidlům a právním předpisům. V úrovni tohoto vývoje se však každý z nás stále liší, někteří lidé také strádají socializační cítění, nazýváme je sociopaty a psychopaty. Ve svých rozhodnutích právě strádají emocionální pohled, proto se při rozhodování způsobu, jakým se dostat k tomu, co chtějí, k potřebnému zdroji, obživě, mnohdy neohlíží na ostatní osoby a bez ostychu je dokáží zabít. Neodlišují správné od špatného. Většina lidské populace touto poruchou netrpí, jejich hranice pro toto cítění jsou však právě často rozlišné, a k tomu také ještě může přispět faktor prostředí, nátlaku nebo stresu.

Důležité je rozhodnutí

A když to půjde špatně…

Každé zvíře zahnané do kouta kouše, a nás se zvířaty stále spojují ty emoce. Ve chvílích, kdy takové rozhodnutí a touha na člověka přijde, je důležité, rozlišit dobré rozhodnutí od špatného. Ne všichni to tak ale udělají, a honba za přežitím, zdroji potravy nebo vyžití častokrát předčí ohled na ostatní lidské bytosti. Proto člověk dokáže zabít člověka, proto diktátor nebo náboženský fanatik dokáže vést války na tisíce a miliony obětí. Protože má ty důležité hranice jinde, názory ostatních lidí, jejich pohyb na tomto světě je pro něj špatný, a oni se pro něj stávají překážkou.

Co si myslíte vy, spočívá touha zabíjet v něčem jiném?

Autor: Jan Marek

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Originální obhajoby vrahů – mimozemšťané, labrador a další

Proč ženské milují vrahy, násilníky a gaunery?

Další galerie