Jak funguje čas a světlo? Vidíme vlastně jenom minulost!

Máme sklon si myslet, že to, co vidíme, vidíme právě teď. Vždyť to přece dává smysl, že? Aktuálně viděného se můžeme dotknout, lze s tím pracovat, existuje to prostě teď a tady. V zásadě ano, ale technicky vzato všechno, co vidíme, je odraz minulosti. Vidíme totiž díky světlu, které však nevyplňuje automaticky veškerý prostor, ale létá mezi jednotlivými objekty. Než dopadne na předmět, který chceme sledovat, uplyne nějaký čas. Proto kupříkladu objekt před námi nevidíme takový, jaký je teď, nýbrž jaký byl před zhruba jednou nanosekundou.

Vesmír nelže

Může se to zdát jako směšně krátká doba a v běžném životě také skutečně je. Za nanosekundu se těžko něco změní, takže když se natahujeme po půllitru, který byl před nanosekundou na stole, máme docela slušnou šanci, že tam je i teď (jak půllitr, tak stůl). Tyhle hrátky s časem se však projeví u obrovských vzdáleností ve vesmíru. Třeba slavné Pilíře stvoření, součást Orlí mlhoviny, jsou od nás vzdálené zhruba šest a půl tisíce světelných let. Což jednak znamená, že jsou opravdu hodně daleko, a jednak i to, že je vidíme v podobě, ve které vypadaly před šesti a půl tisíci lety. Je možné, že dnes už vůbec neexistují a byly zničeny, to se ovšem my pomocí zraku nedozvíme. Až za šest a půl tisíce let zjistí naše civilizace (bude-li nějaká), jak Pilíře vypadaly dnes. Úlet, co? A takhle je to úplně se vším, jen si to neuvědomujeme.

Pravda, či klam?

A to není všechno. Vedle toho, že všechno vidíme vlastně v minulosti, tak spoustu viděného vlastně… vůbec nevidíme. Velká část našich zrakových vjemů je totiž dotvářena naším mozkem a nemusí korespondovat s realitou. Náš mozek, kterému jinak bezmezně věříme (taky nemáme na výběr, že), nám tedy v podstatě předkládá optické iluze. Jak a proč to vlastně dělá?

Mluvíme samozřejmě o periferním vidění. Pokud na nějaký objekt koncentrujete svou pozornost, je to v pořádku, ale spousta se toho nachází na okrajích našeho zorného pole. Takové jevy vidíme neostře, pouze matně, a tak nám mozek pomáhá. „Domýšlí“, co by to tak mohlo být, a my to následně považujeme za realitu. To je samozřejmě velmi užitečná vlastnost, bez níž bychom museli neustále všechno sledovat, zároveň však i dvojsečná zbraň; několik výzkumů ukázalo, že tyto mozkem vytvořené iluze máme tendenci považovat za stoprocentní realitu a v důsledku tak nedokážeme spolehlivě odlišit skutečnost od iluze. Což v kombinaci s výše zmíněným fungováním času působí hodně znepokojivě. Chápeme vůbec realitu tak jednoznačně, jak jsme si vždycky mysleli?

Autor: Rimsy

MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT:

Tady už jsem někdy byl… V čem spočívá fenomén déjà vu

Realita není jenom jedna! Poznejte i tu virtuální a rozšířenou…

Další galerie