Existují barvy, zvuky nebo čas? Otázka, kterou jste si možná nikdy nepoložili. Odpověď vás překvapí! Všechno je jinak, než se zdá

Šálí nás zrak, nebo se na něj můžeme spolehnout?

Různí živočichové se ve světě orientují různě. Někteří používají primárně hmat nebo čich, další echolokaci (orientace za pomoci zvuku), nicméně člověk používá z 80 % zrak. Ostatně slepota je zřejmě pro většinu z nás tím nejhorším postižením, jaké si vůbec dovedeme představit. Lidské oko se v každém případě evolučně vyvinulo k tomu, aby vnímalo paprsky světla. Všechny jeho části – rohovka, čočka, sítnice, tyčinky nebo čípky – světlo zpracovávají, a výsledek se následně dostává zrakovým nervem do mozku.

Zajímavý je především vjem barev, které nezávisle na vnímání živočichů neexistují! Barvy jsou sice důsledkem vlastnosti světla, jež se nazývá vlnová délka, ale vznikají vlastně až v lidském mozku (nebo mozku dalších živočichů). Barevnost předmětů totiž způsobuje jejich odrazivost. To znamená, že jednotlivé objekty některé vlnové délky pohlcují, jiné odrážejí a my vidíme konkrétní barvu.

Lidské oko nicméně dovede vnímat pouze omezené barevné spektrum, tedy pouze určité vlnové délky. Na jedné straně spektra totiž zrakem nevnímáme infračervené záření, mikrovlny a rádiové vlny, na straně druhé ultrafialové, rentgenové a gama záření. Zajímavé je, že někteří živočichové mohou vnímat záření, které je pro nás neviditelné. Hmyz a určití obratlovci vidí i v ultrafialové oblasti světelného spektra, některé ryby pak v infračervené oblasti.

Vidění barev se liší nejen mezi jednotlivými živočichy, ale rovněž historicky a kulturně. V minulosti kupříkladu některé kultury nerozlišovaly modrou a zelenou a nazývaly je stejně. Některé indiánské kmeny v Jižní Americe mají naopak stovky slov pro označení zelené. To ostatně není nic divného – lidské oko je totiž nejcitlivější na záření vlnové délky 555 nm, tzn. právě na zelenou barvu.

Slyšíme jen to, co je pro nás slyšitelné

Aby buddhisté odpoutali myšlení od každodenního vnímání reality, vymysleli následující hádanku: spadne-li v lese strom, a není nikdo, kdo by to slyšel, existuje vůbec zvuk onoho pádu? Tato otázka je zajímavá i nazíráním moderní vědy. Nejprve ale trocha teorie – člověk vnímá orgánem zvaným ucho (jaké překvapení!), které se skládá z několika částí. Funguje to tak, že skrze bubínek, kladívko, kovadlinku, třmínek a hlemýždě jde vjem zvuku skrze sluchový nerv do mozku.

Jenže opět to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zvuky jsou totiž vlastně „pouze“ vlny, které vytvářejí vibrace molekul vzduchu. Náš vjem zvuku vzniká až při kontaktu těchto vln se sluchovým aparátem, který se v průběhu evoluce vyvinul u živočichů, neboť hluk upozorňoval na nebezpečí, případně na přítomnost kořisti. Z toho vyplývá, že dokud na Zemi nebyly vnímající tvorové, zvuk tak, jak jej známe my, vlastně neexistoval. Spadne-li tedy strom a žádný živočich není čistě hypoteticky nablízku, jeho pád způsobí pouze vlnění vzduchu.

Dodejme, že velikost a energie vln určují hlasitost zvuku a počet vibrací frekvence. Tu vnímáme jako výšku zvuku a měřena je v hertzech. Člověk přitom dokáže vnímat jen frekvence mezi 20 Hz až 20 kHz. Opět tedy neslyší celé spektrum. Nevnímáme tak infrazvuk (frekvence pod 16 Hz), přičemž např. sloni ano, ani ultrazvuk (frekvence nad 20 kHz). Ten ovšem zase vnímá nejlepší přítel člověka. Ostatně pro nás neslyšitelná píšťalka pro psy pracuje právě ve vysokých frekvencích.

Zajímavostí je, že zatímco zevní a střední ucho je určeno především k vnímání zvuku, vnitřní ucho má ještě jednu funkci – významně se totiž podílí na rovnováze těla!

Existuje čas? Ano, ale v našem myšlení!

Církevní učitel Augustinus Aurelius, který žil ve 4. a 5. století po Kristu, učil, že dělení času na minulost, přítomnost a budoucnost je nesmyslné. A dále tvrdil, že pokud bychom skutečně trvali na podobném trojím dělení času, šlo by maximálně hovořit o přítomnosti minulého, což jsou lidské vzpomínky na události, které už neexistují, dále přítomnosti přítomného a nakonec přítomnosti budoucího (naše plány a předpoklady událostí, které se ještě nestaly a stát ani nemusejí). Ač to možná zní trošku podivně, Augustin, jež byl církví později prohlášen za svatého, skutečně uhodil hřebíček na hlavičku.

Zajímavá je rovněž skutečnost, že čas sice existuje, ale vlastně pouze v našem myšlení a v tom vznikl, světe, div se, z vnímání pohybu, resp. změny. Co je to rok? Člověk jen dokázal spočítat, že Země v určitém cyklu obíhá (tedy se pohybuje!) okolo Slunce. A den? Pouze cyklus otočení Země okolo své osy vzhledem ke Slunci. Dalším rozfázováním pak vznikly měsíce apod. Čas je zkrátka a dobře výsledkem pohybu těles a specificky lidského vnímání světa. Ostatně i přesný čas často určujeme podle toho, na jakém místě se ve svém pohybu právě nachází hodinová ručička a stárnutí jsou vlastně také pouze změny na těle a v organismu.

Není divu, že vědci hovoří v souvislosti s teorií Velkého třesku o tom, že „před“ ním čas neexistoval. Jak by také mohl, když neexistovaly ani tělesa, jež se mohla pohybovat, ani člověk. Ostatně zvířata (ač mohou mít jisté povědomí o minulosti a budoucnosti) žijí neustále v přítomnosti, tedy vlastně v jediné opravdové skutečnosti. Vzpomínky a plány sice člověku pomáhají, na druhou stranu se až příliš často utápíme v tom, co bylo včera, anebo žijeme ve strachu, co bude zítra. Spokojení bychom však měli být především dnes. Jindy než tady a teď totiž žít nemůžeme…

Autor: Petr81

Jak funguje lidská paměť. Můžeme se na ni spolehnout? Je její kapacita neomezená?

Jak vidí lidé s krátkozrakostí? Nastíní vám to 12 hyperrealistických kreseb

Další galerie