Comebacky, které se prostě nepovedly…

Hudba už je prostě taková, lidi se rozcházejí, znovu potkávají a občas si spolu sednou na pivo a říkají: „Hele, co kdyby…“ a: „Taky ti docházejí peníze?“, případně: „Nezkusíme to ještě jednou?“ A někdy se bohužel shodnou na tom, že ano.

Znáte to, kapela hraje, pak se něco stane a rozpadne se. Občas vyjde nějaká výběrovka, tu a tam se jednotliví členové někde zlijou, nabourají nebo jinak zřídí… a pak někoho napadne, že by nebyl špatný nápad zase něco dát dohromady a trhnout na tom hromadu peněz. A pak to přijde. Comeback. Mediální masáž. Obrovské očekávání. A přijde trapas. Pamatujete?

Guns ‚n‘ Roses

Tohle je jeden z nejklasičtějších případů rockové historie – zbytek sestavy, která dala dohromady veledíla Use Your Illusion I a II, se ve zlém trhl od megalomana Axla Rose a všichni čekali, co bude dál. Původní členové mínus Axl se dali dohromady se Scottem Weilandem ze Stone Temple Pilots, ale přece jen to nebylo ono. Axl mluvil o nové desce, pak o ní mluvil ještě chvíli a po několika měsících (a postupně i letech) o ní mluvil pořád. Svět čekal veledílo, návrat staré sestavy a pecky, které svou dokonalostí vyvrátí rock’n’roll z kořenů. A čeho jsme se dočkali? Axla Rose, obklopeného studiovými muzikanty, přeprodukovaných písniček a velké bubliny, která praskla. Kdyby desku Chinese Democracy vydal Axl sám pod vlastním jménem, taková ostuda by to nebyla.

The Doors

Ne, The Doors nejsou nejslavnější kapela, která se dala znovu dohromady úplně zbytečně; je ale pravda, že původní sestava se mohla chlubit obrovským dosahem a plán na obnovení vlastně ani nezněl tak špatně. No dobře, Jim Morrison byl už hezkých pár let mrtvý, s tím se už nedalo nic nadělat. Ale na jeho místo měl nastoupit charismatický rock’n’rollový král Ian Astbury z The Cult, takže očekávání rostlo a rostlo. Když se navíc proslechlo, že v kapele s trochu krkolomným názvem The Doors of the 21st Century nahradí Johna Densmora u bicích bubeník Stewart Copeland z The Police a že původní kytarista a klávesák Robby Krieger a Ray Manzarek pilně cvičí, aby byli ve formě, nastražili uši všichni.

Marně. Byl to obrovský průšvih – a přitom nebyl na vině nikdo z hudebníků, všichni podávali skvělé výkony. Ducha na šrot sjetého Jima Morrisona prostě vyvolat nedokázali. Což bylo nakonec vlastně dobře, protože po návratu Iana Astburyho The Cult chytil druhý dech a nahrál dvě báječné desky v řadě.

Led Zeppelin

Každý, kdo od sedmdesátých let prošel na pár kilometrů od hard rocku, samozřejmě zná legendární partu, která dokázala prodat tvrďárny masám, vynalezla opulentnost velkých hvězd a v podstatě legalizovala vykrádání cizích písniček. Když se bubeník s nejtvrdší ránou na světě John Bonham v roce 1980 upil k smrti, přeživší trojice skupinu rozpustila a Jimmy Page, Robert Plant i John Paul Jones dokázali rozjet solidní kariéry. Právě posledně jmenovaný zůstává neochvějně překážkou k totálnímu reunionu a raději se v roli producenta paktuje s prapodivnými zpěvačkami typu Diamandy Galás, občas natočí vlastní desku (famózní album Zooma z roku 1999), případně poslední dobou září v kapele Them Crooked Vultures, kde mu dělá společnost Dave Grohl (ex-Nirvana) a Josh Homme, proslulý kazatel stoner rocku a šéf Queens of the Stone Age.

Navíc máme všichni ještě pořád před očima (a ušima) fiasko z roku 1985, kdy Page s Plantem hráli na Live Aid s Philem Collinsem na bicí a Paulem Martinezem na basu. Pageova rozladěná kytara a Plantovo bezvládné chroptění vešlo do dějin jako obzvlášť varovný příklad padlé legendy. Pověst si sice mírně napravili, když se (včetně Johna Paula Jonese) sešli v roce 2007 na charitativním koncertě ve Wembley, ale to byla jen anomálie. Bohužel.

Queen

Sice se tvrdí, že každý z nás je nahraditelný, ale existuje jeden jediný případ, kdy to není pravda. Bez Freddieho Mercuryho prostě Queen neexistují a nezáleží na tom, jak moc se kytarista s bubeníkem budou snažit. John Deacon se svou basou to pochopil jako první, ale Brian May a Roger Taylor se stále tvrdošíjně snaží najít recept na to, jak se vrátit na výsluní. Průšvih s Paulem Rogersem byl očividně málo, takže se dali dohromady s mladistvou hvězdičkou Adamem Lambertem, který sice má hlas a výrazově je Freddiemu Mercurymu mírně podobný, ale tím to končí a senzace se nekoná. Přitom měli zbývající členové Queen řešení na dosah ruky hned při rozlučkovém koncertě ve Wembley – stačilo se domluvit s Georgem Michaelem (z jeho tehdejšího podání Somebody To Love žijí fanoušci ještě dnes), bylo by vymalováno a my nemuseli trpět.

The Beatles

Legendární liverpoolská parta stanovila nepřekonatelné rekordy v odolávání sirénám reunionu bez ohledu na to, kolika nulami na šeku ty sirény disponovali. Pověst si zkazili až v roce 1995, když pro dokument Anthology vzali dvě nedokončené skladby, které John Lennon nahrál na osmistopák a udělali jim echtovní beatlovský podmaz. Obě písničky – Free as a Bird i Real Love – byly docela dobré kousky, za které by se nemusel nikdo stydět a desky se samozřejmě prodávaly jako po másle, ale přeci jen… když jste už jednou The Beatles (nebo to, co z nich zbylo), musíte se snažit o trochu víc. A tohle bylo přinejlepším slabota.

Který comeback byste doplnili vy? Sex Pistols? Fleetwood Mac? Velvet Underground?